Close

New articles

Metro v plamenech. Londýnská tragédie odhalila nový fyzikální jev

Po sedmé hodině večerní se jedna z největších londýnských stanic, v níž se nachází železniční hala a v podzemí pak několik linek metra, pomalu zklidňovala. Psal se 18. listopad 1987, když však najednou, přesně v 19:30 hodin několik cestujících nahlásilo oheň na jednom z eskalátorů.

Zaměstnanci metra a policie byli během chvíle na místě a hned v 19:36 už volali hasiče a začali s evakuací.

Bylo jasné, že oheň hoří někde pod eskalátory, které byly tehdy dřevěné. Když k pohyblivým schodům přijeli první hasiči, uviděli nijak odstrašující plameny o velikosti papírové krabice. Než však stačili pustit vodu, v 19:42 oheň na nakloněných eskalátorech náhle rychle vzplál a zachvátil i železniční halu. Došlo tak k zátarasu únikové cesty pro stovky cestujících, část z nich sice utekla hlouběji do metra, ovšem 31 lidí požár nepřežilo. Další stovka skončila v nemocnicích.

Zákaz, který se nedodržoval

Následné půlroční vyšetřování, které osobně zahájila tehdejší premiérka Spojeného království Margaret Thatcherová, odhalilo několik fatálních nedostatků v provozu londýnského metra. A také dosud neznámý fyzikální jev.

Pro pochopení okolností je důležité vědět, že ještě v roce 1984 si mohli cestující v londýnském metru zapálit, když však vznikl požár v jedné ze stanic, bylo kouření ve vagonech zakázáno. Později se zákaz rozšířil i na všechny prostory podzemní dráhy.

Lidé to ovšem často nerespektovali, v metru pokuřovali dál a nedopalky či sirky odhazovali, kde se dalo, často i na dřevěné eskalátory.

Nedisciplinovanost cestujících a neschopnost personálu podzemní dráhy zákaz vymáhat tak byly jedním z faktorů, které vedly k tragédii. Podle zjištění vyšetřovatelů totiž eskalátory chytily právě od odhozené sirky. Odborníci dále odhalili, že jezdící schody byly ohořelé dokonce na devíti místech, což naznačovalo, že začaly hořet už několikrát, požár však vždy naštěstí sám zhasl.

Pátrání také ukázalo, že se na spodku eskalátorů vyskytuje vrstva maziva. Ani s přilepeným drobným nepořádkem, jakým je prach, odpadky nebo chlupy, neměla být podle oficiálních předpokladů snadno zapálitelná. Jenže test hasičů prokázal pravý opak, hned první vhozená hořící zápalka mazivo takřka okamžitě zažehla.

jev, připomíná magazín 5plus2.

Požár se rozšířil extrémně rychle.

Vyšetřování odhalilo mnohá závažná porušení bezpečnostních opatření.

Požár za sebou nechal jednatřicet mrtvých.

Oheň vypukl pod dřevěnými eskalátory.

Počítačové simulace přinesly takové zjištění, že s vyšetřovatelé rozhodli pro...

Po sedmé hodině večerní se jedna z největších londýnských stanic, v níž se nachází železniční hala a v podzemí pak několik linek metra, pomalu zklidňovala. Psal se 18. listopad 1987, když však najednou, přesně v 19:30 hodin několik cestujících nahlásilo oheň na jednom z eskalátorů.

Zaměstnanci metra a policie byli během chvíle na místě a hned v 19:36 už volali hasiče a začali s evakuací. Bylo jasné, že oheň hoří někde pod eskalátory, které byly tehdy dřevěné. Když k pohyblivým schodům přijeli první hasiči, uviděli nijak odstrašující plameny o velikosti papírové krabice. Než však stačili pustit vodu, v 19:42 oheň na nakloněných eskalátorech náhle rychle vzplál a zachvátil i železniční halu. Došlo tak k zátarasu únikové cesty pro stovky cestujících, část z nich sice utekla hlouběji do metra, ovšem 31 lidí požár nepřežilo. Další stovka skončila v nemocnicích.

Zákaz, který se nedodržoval

Následné půlroční vyšetřování, které osobně zahájila tehdejší premiérka Spojeného království Margaret Thatcherová, odhalilo několik fatálních nedostatků v provozu londýnského metra. A také dosud neznámý fyzikální jev.

Pro pochopení okolností je důležité vědět, že ještě v roce 1984 si mohli cestující v londýnském metru zapálit, když však vznikl požár v jedné ze stanic, bylo kouření ve vagonech zakázáno. Později se zákaz rozšířil i na všechny prostory podzemní dráhy. Lidé to ovšem často nerespektovali, v metru pokuřovali dál a nedopalky či sirky odhazovali, kde se dalo, často i na dřevěné eskalátory.

Nedisciplinovanost cestujících a neschopnost personálu podzemní dráhy zákaz vymáhat tak byly jedním z faktorů, které vedly k tragédii. Podle zjištění vyšetřovatelů totiž eskalátory chytily právě od odhozené sirky. Odborníci dále odhalili, že jezdící schody byly ohořelé dokonce na devíti místech, což naznačovalo, že začaly hořet už několikrát, požár však vždy naštěstí sám zhasl.

Pátrání také ukázalo, že se na spodku eskalátorů vyskytuje vrstva maziva. Ani s přilepeným drobným nepořádkem, jakým je prach, odpadky nebo chlupy, neměla být podle oficiálních předpokladů snadno zapálitelná. Jenže test hasičů prokázal pravý opak, hned první vhozená hořící zápalka mazivo takřka okamžitě zažehla.

„Příkopový efekt“

S vyšetřováním měla pomoci i počítačová simulace požáru. Ukázala, že jak se začal oheň na eskalátorech zvětšovat, plameny, místo aby hořely kolmo vzhůru, si jakoby lehly a obrovskou rychlostí se plazivě šířily po směru jízdy schodů, až vyšlehly do vstupní haly.

Zdálo se, že simulace je vadná, proto se hasiči rozhodli postavit model schodů i haly stanice King’s Cross a zapálili ho. Po sedmi a půl minutách normálního hoření si plameny skutečně přilehly na eskalátor stejně jako v počítačové simulaci.

Třicetistupňový náklon pojízdných schodů totiž zapříčinil jev, kdy si plameny opravdu lehnou a šíří se mnohem větší rychlostí. Tento efekt byl před katastrofou neznámý, byl pojmenován „příkopový efekt“.

Vyšetřování dále ukázalo hrubé podcenění rizika, zaměstnanci ani neuměli pracovat s hasicími přístroji. Ty sice v blízkosti požáru byly, nikdo je však nepoužil. Kromě nových požárních směrnic tehdy dostalo londýnské metro všude nové eskalátory, dřevěné byly konečně vyměněny za kovové.

Metro v plamenech. Londýnská tragédie odhalila nový fyzikální jev

Po sedmé hodině večerní se jedna z největších londýnských stanic, v níž se nachází železniční hala a v podzemí pak několik linek metra, pomalu zklidňovala. Psal se 18. listopad 1987, když však najednou, přesně v 19:30 hodin několik cestujících nahlásilo oheň na jednom z eskalátorů.

Zaměstnanci metra a policie byli během chvíle na místě a hned v 19:36 už volali hasiče a začali s evakuací.

Bylo jasné, že oheň hoří někde pod eskalátory, které byly tehdy dřevěné. Když k pohyblivým schodům přijeli první hasiči, uviděli nijak odstrašující plameny o velikosti papírové krabice. Než však stačili pustit vodu, v 19:42 oheň na nakloněných eskalátorech náhle rychle vzplál a zachvátil i železniční halu. Došlo tak k zátarasu únikové cesty pro stovky cestujících, část z nich sice utekla hlouběji do metra, ovšem 31 lidí požár nepřežilo. Další stovka skončila v nemocnicích.

Zákaz, který se nedodržoval

Následné půlroční vyšetřování, které osobně zahájila tehdejší premiérka Spojeného království Margaret Thatcherová, odhalilo několik fatálních nedostatků v provozu londýnského metra. A také dosud neznámý fyzikální jev.

Pro pochopení okolností je důležité vědět, že ještě v roce 1984 si mohli cestující v londýnském metru zapálit, když však vznikl požár v jedné ze stanic, bylo kouření ve vagonech zakázáno. Později se zákaz rozšířil i na všechny prostory podzemní dráhy.

Lidé to ovšem často nerespektovali, v metru pokuřovali dál a nedopalky či sirky odhazovali, kde se dalo, často i na dřevěné eskalátory.

Nedisciplinovanost cestujících a neschopnost personálu podzemní dráhy zákaz vymáhat tak byly jedním z faktorů, které vedly k tragédii. Podle zjištění vyšetřovatelů totiž eskalátory chytily právě od odhozené sirky. Odborníci dále odhalili, že jezdící schody byly ohořelé dokonce na devíti místech, což naznačovalo, že začaly hořet už několikrát, požár však vždy naštěstí sám zhasl.

Pátrání také ukázalo, že se na spodku eskalátorů vyskytuje vrstva maziva. Ani s přilepeným drobným nepořádkem, jakým je prach, odpadky nebo chlupy, neměla být podle oficiálních předpokladů snadno zapálitelná. Jenže test hasičů prokázal pravý opak, hned první vhozená hořící zápalka mazivo takřka okamžitě zažehla.

jev, připomíná magazín 5plus2.

Požár se rozšířil extrémně rychle.

Vyšetřování odhalilo mnohá závažná porušení bezpečnostních opatření.

Požár za sebou nechal jednatřicet mrtvých.

Oheň vypukl pod dřevěnými eskalátory.

Počítačové simulace přinesly takové zjištění, že s vyšetřovatelé rozhodli pro...

Po sedmé hodině večerní se jedna z největších londýnských stanic, v níž se nachází železniční hala a v podzemí pak několik linek metra, pomalu zklidňovala. Psal se 18. listopad 1987, když však najednou, přesně v 19:30 hodin několik cestujících nahlásilo oheň na jednom z eskalátorů.

Zaměstnanci metra a policie byli během chvíle na místě a hned v 19:36 už volali hasiče a začali s evakuací. Bylo jasné, že oheň hoří někde pod eskalátory, které byly tehdy dřevěné. Když k pohyblivým schodům přijeli první hasiči, uviděli nijak odstrašující plameny o velikosti papírové krabice. Než však stačili pustit vodu, v 19:42 oheň na nakloněných eskalátorech náhle rychle vzplál a zachvátil i železniční halu. Došlo tak k zátarasu únikové cesty pro stovky cestujících, část z nich sice utekla hlouběji do metra, ovšem 31 lidí požár nepřežilo. Další stovka skončila v nemocnicích.

Zákaz, který se nedodržoval

Následné půlroční vyšetřování, které osobně zahájila tehdejší premiérka Spojeného království Margaret Thatcherová, odhalilo několik fatálních nedostatků v provozu londýnského metra. A také dosud neznámý fyzikální jev.

Pro pochopení okolností je důležité vědět, že ještě v roce 1984 si mohli cestující v londýnském metru zapálit, když však vznikl požár v jedné ze stanic, bylo kouření ve vagonech zakázáno. Později se zákaz rozšířil i na všechny prostory podzemní dráhy. Lidé to ovšem často nerespektovali, v metru pokuřovali dál a nedopalky či sirky odhazovali, kde se dalo, často i na dřevěné eskalátory.

Nedisciplinovanost cestujících a neschopnost personálu podzemní dráhy zákaz vymáhat tak byly jedním z faktorů, které vedly k tragédii. Podle zjištění vyšetřovatelů totiž eskalátory chytily právě od odhozené sirky. Odborníci dále odhalili, že jezdící schody byly ohořelé dokonce na devíti místech, což naznačovalo, že začaly hořet už několikrát, požár však vždy naštěstí sám zhasl.

Pátrání také ukázalo, že se na spodku eskalátorů vyskytuje vrstva maziva. Ani s přilepeným drobným nepořádkem, jakým je prach, odpadky nebo chlupy, neměla být podle oficiálních předpokladů snadno zapálitelná. Jenže test hasičů prokázal pravý opak, hned první vhozená hořící zápalka mazivo takřka okamžitě zažehla.

„Příkopový efekt“

S vyšetřováním měla pomoci i počítačová simulace požáru. Ukázala, že jak se začal oheň na eskalátorech zvětšovat, plameny, místo aby hořely kolmo vzhůru, si jakoby lehly a obrovskou rychlostí se plazivě šířily po směru jízdy schodů, až vyšlehly do vstupní haly.

Zdálo se, že simulace je vadná, proto se hasiči rozhodli postavit model schodů i haly stanice King’s Cross a zapálili ho. Po sedmi a půl minutách normálního hoření si plameny skutečně přilehly na eskalátor stejně jako v počítačové simulaci.

Třicetistupňový náklon pojízdných schodů totiž zapříčinil jev, kdy si plameny opravdu lehnou a šíří se mnohem větší rychlostí. Tento efekt byl před katastrofou neznámý, byl pojmenován „příkopový efekt“.

Vyšetřování dále ukázalo hrubé podcenění rizika, zaměstnanci ani neuměli pracovat s hasicími přístroji. Ty sice v blízkosti požáru byly, nikdo je však nepoužil. Kromě nových požárních směrnic tehdy dostalo londýnské metro všude nové eskalátory, dřevěné byly konečně vyměněny za kovové.