Close

New articles

Češi a elektromobily: Optimismus vs. opatrná realita aut...

Nejrůznější průměry ze zhuštěných výběrů jsou vždycky trochu ošidné, ale říjnová anketa umožnila trochu blíže vykreslit obraz „průměrného“ českého řidiče?

Víme o něm, že ve voze jezdí nejčastěji sám, anebo jej na cestě doprovází ještě jedna osoba. Auto používá denně, a každý den také najezdí do jedné stovky kilometrů. Když už má nějakou „pojížďku“ mimo běžný plán, je to nejčastěji do vzdálenosti padesáti kilometrů.

Pokud takového průměrného řidiče necháme zhodnotit jeho vlastní styl jízdy, k porušování předpisů se určitě nedozná. Tvrdí, že přesně dodržuje rychlostní limity, nejezdí tedy pomalu ani rychle, ale správně. A za volantem jakého vozu jej nejspíš uvidíme? Je to zvláštní, ale snad s drobnou výjimkou značky Škoda u něj žádnou výraznější inklinaci ke konkrétnímu modelu nebo automobilce nevypozorujeme.

Svátečních je stejně jako dálkových

Zatím dobře čitelný obraz průměrného řidiče se ovšem začne znejasňovat, když se pokusíme zjistit, kolik kilometrů celkem ročně najezdí.

V silně vyrovnaném poměru jsou totiž v průzkumu zastoupeni ti, co najezdí do 15 000, 20 000 i 30 000 kilometrů. Na každou z těchto vzdáleností připadá zhruba kolem dvaceti procent respondentů. A není bez zajímavosti, že řidičů řekněme „svátečních“ – těch, co ročně nenajezdí více než 5 000 kilometrů - je necelých pět procent. Což je shodou okolností zhruba tolik jako štrekařů, kterým ročně tachometr napočítá více než 50 000 kilometrů.

To už ovšem odbíháme od obecných průměrů a dostáváme se k oblastem, v nichž toho mají vzájemně více rozdílného než společného. Například? Jednou věcí je ochota řidičů zaplatit za své další auto v pořadí určitou sumu peněz, druhou pak reálná schopnost moci za něj zaplatit, tedy mít na něj stranou peníze. V říjnové čtenářské anketě padla rafinovaná otázka, vyvažující obě varianty. Její výsledek, odpověď, by ale kapitány evropského automobilového průmyslu nejspíš nepotěšil.

Pětina respondentů (20,5 procenta) si totiž netroufá vydat za nový vůz více než čtvrt milionu korun. Vlastně necelých jedenáct procent dotázaných vidí svůj strop finančních možností už u limitu 150 000 korun. A to není částka, za jakou by se dalo pořídit jakékoli nové auto.

Peníze na nové auto teď nejsou

Uvolnit ze svého rozpočtu sumu 350 000 na nákup vozu je schopno 16,8 procenta čtenářů a půl milionu by bylo schopno dát dohromady 33 procent z nich. Strop finančních možností sahající až k jednomu milionu korun si nad sebou staví 21 procent respondentů.

Do dvou milionů je schopno dosáhnout necelých 6 procent dotázaných. A zmínit musíme i 365 respondentů (3,4 procenta), kteří pak s neskrývaným optimismem uvádí, že jim na ceně nového vozu vůbec nesejde.

Kupní síla českých řidičů je tedy silně diverzifikovaná, a vzhledem k tomu, že v současnosti se cena nejlevnějších dostupných plnohodnotných elektrických aut na českém trhu vyšplhala na 779 000 korun a zatím neklesá, je elektromobil finančně nedostupnou záležitostí pro 70 procent z dotázaných.

To ve své holé podstatě názorně vystihují i odpovědi na otázku, zda by si dotázaní v dohledné době vybrali jako své další auto v pořadí elektromobil. Tři čtvrtiny, respektive 76,5 procenta, tuto možnost rovnou kategoricky zamítlo.

Jen 10,1 procenta – 1 103 respondentů – by tuto variantu hlouběji zvažovalo, pokud by se situace trochu změnila v jejich prospěch a někdo jim vyšel vstřícnou cenou elektromobilu naproti. K pevně rozhodnutým se ale zatím nepočítají. Verdikt pořídit si i teď jako svůj další vůz v pořadí elektromobil pak hájilo 14,3 procenta čtenářů.

Z datové analýzy pak jednoznačně vyplývá, že se víceméně kryjí s průnikem množin těch, „kteří na to mají“. Tedy těch, kteří si mohou dovolit investovat jeden až dva miliony do nákupu nového vozu. Tuto skupinu, zahrnující třetinový podíl všech respondentů, si budeme ještě několikrát připomínat.

Elektromobil na domácí jízdy

Ochota a současně schopnost zaplatit za elektromobil se mimo jiné odvíjí i od toho, zda by se stal nový elektromobil „hlavním“ a jediným autem v rodině. Hned 40 procent dotázaných by jej za takový rádo považovalo, zatímco 60 procent by si jej ponechalo jako „tu druhou“ variantu, určenou spíše jako vůz pro kratší domácí pojížďky, nákupy, rozvážení dětí do škol.

Určitou zajímavostí pak je, že v odpovědi tu častěji vyjadřovali ochotu mít elektromobil jako druhý, příruční vůz ti, jejichž prve navolený cenový strop neodpovídal ani pořízení nového vozu s konvenčním spalováním. I přes tento dialektický rozpor ale panovala mezi dotázanými silná shoda v tom, zda – kdyby na to přišlo – by si pořídili elektromobil nový, nebo ojetý.

Převaha 78,9 procenta dotázaných variantu s ojetinou zamítla. O elektromobil z autobazaru by se se zájmem přihlásilo jen 2 398 z respondentů z víc než deseti tisíc. Jinak byly s drtivou převahou poptávány jen elektromobily nové. Takto vyjádřená nedůvěra k ojetým elektromobilům rezonovala anketou jako nejjednoznačnější odpověď vůbec.

Jsme proti autům na baterky?

Náš průměrný český řidič tedy zatím na elektromobil spíš nemá, než má, ojetý by si skoro určitě nepořídil a vlastně by si dnes elektromobil raději nepořizoval vůbec. Znamená to tedy, že naši řidiči obecně elektromobilitě nefandí? Tak prosté to zjevně není.

Hned 4 733 (43,1 procenta) z dotázaných totiž věří, že se elektromobilita dokáže prosadit. A tuto optimistickou vizi ve vyrovnaném poměru sdílejí jak ti, kteří by si elektromobil chtěli koupit nebo koupi zvažují, tak i ti, co po elektromobilu a elektromobilitě sami neprahnou.

Mezi 6 259 respondenty, kteří svou nedůvěru v budoucnost elektrické mobility vyjádřili zápornou odpovědí, pak narazíme velmi často na řidiče, kteří o koupi elektromobilu přemýšlejí. Anebo řečeno trochu jinak – i ti, kteří elektromobilitě osobně nefandí, jsou ochotní uvěřit tomu, že se tento model prosadí. A ti, kteří by si vůz na baterky rádi pořídili, nejsou bezvýhradně přesvědčeni o tom, že se elektromobilita dokáže prosadit. Češi se tedy vůči elektromobilitě vyloženě nevymezují a jejich nesouhlas s ní většinou pramení z jiných okolností.

Pro ochotu řidičů pořídit si jako svůj následující vůz elektromobil jsou tedy pravděpodobně podstatné jiné náležitosti. Může být, že určujícím faktorem je možnost dobíjení.

Kdo si to může dovolit?

Těsně k polovině, přesněji 49,1 procenta řidičů tuto možnost doma nemá, zatímco 50,9 procenta doma nabíjet může. Vlastní garáží nebo parkovacím stáním disponuje 65 procent dotázaných, ale 78 procent respondentů nemá možnost dobíjet auto v zaměstnání.

Ze srovnání plyne, že elektromobil chtějí spíše ti, kteří garáž a podmínky k dobíjení doma mají. A největší inklinaci k elektromobilitě zatím vykazují ti, kteří mají vlastní garáž a mohou dobíjet doma i v práci.

Jsou to „ti, kteří na to mají“. Řidiči, které jsme zmínili prve. Ti, kteří si mohou dovolit významnější investice do svého dalšího vozu. Z nich se také nejčastěji rekrutují ti, kteří by si elektromobil pořídili jako svůj druhý vůz, pro kratší domácí pojížďky.

Ne nutně, ale s významnou četností jde současně o řidiče, kteří jezdí hodně a často – jejich denní pojížďky se počítají až do 500 kilometrů – a téměř výhradně jezdí po dálnicích. Na „ty, kteří na to mají“ pak nevyhnutelně narazíme ještě jednou. A to u odpovědí na otázku, kolik by byli ochotni připlatit za rozdíl ceny mezi elektromobilem oproti klasickému spalovacímu vozu.

Jak se dá odtušit, lidé neplánující si elektrický vůz pořídit, pochopitelně nic navíc doplácet nechtějí (60,3 procenta). Trochu, něco málo do deseti procent ceny, by bylo ochotno složit navíc 23,1 procenta dotázaných. O pětinu dražší vůz než spalovák by za přijatelný shledalo 12,2 procenta dotázaných. A pak jsou tu ti šťastnější, movitější. Pro ty cena nehraje roli a byli by schopni připlatit „cokoli“.

Jednou by to třeba šlo

Ankety mohou být náchylné k nejrůznějším zkreslením a jejich závěry nemusí být vždy jednoznačné. Ani tato není jiná. Poukazuje například na to, že elektromobilita má v Česku poměrně širokou podporu a může se opřít i o neprůměrné řidiče. Takové, kteří například jezdí nebývale dlouhé denní trasy, i sváteční řidiče; závodníky balancující na hraně předpisů i ty, kteří nikdy nesedí v autě sami a rozvážejí další čtyři pasažéry.

Odpor či jakási nechuť k elektromobilitě podle vyhodnocení ankety pramení spíše z praktických náležitostí: toho, že chybí možnost dobíjet elektromobil, ať už doma nebo v práci. Z nedůvěry v provoz elektromobilu při střednědlouhých cestách a dlouhých pojížďkách mimo všední plán. A pak asi nejsilněji pramení z momentální finanční nedostupnosti elektromobilů.

Možnost pořídit si elektromobil je „průměrnému“ českému řidiči zatím vzdálená. Je ochoten uvěřit tomu, že elektromobilita se snad jednou dokáže prosadit, a dokáže si i představit, že se stane vlastníkem vozu na baterky. Ale zatím si nic takového dovolit nemůže, a proto o koupi elektromobilu zatím moc nepřemýšlí. Čeští řidiči tedy nezpochybňují budoucnost masové elektromobilizace, ale raději si ještě počkají, než opravdu nastane.

Češi a elektromobily: Optimismus vs. opatrná realita aut...

Nejrůznější průměry ze zhuštěných výběrů jsou vždycky trochu ošidné, ale říjnová anketa umožnila trochu blíže vykreslit obraz „průměrného“ českého řidiče?

Víme o něm, že ve voze jezdí nejčastěji sám, anebo jej na cestě doprovází ještě jedna osoba. Auto používá denně, a každý den také najezdí do jedné stovky kilometrů. Když už má nějakou „pojížďku“ mimo běžný plán, je to nejčastěji do vzdálenosti padesáti kilometrů.

Pokud takového průměrného řidiče necháme zhodnotit jeho vlastní styl jízdy, k porušování předpisů se určitě nedozná. Tvrdí, že přesně dodržuje rychlostní limity, nejezdí tedy pomalu ani rychle, ale správně. A za volantem jakého vozu jej nejspíš uvidíme? Je to zvláštní, ale snad s drobnou výjimkou značky Škoda u něj žádnou výraznější inklinaci ke konkrétnímu modelu nebo automobilce nevypozorujeme.

Svátečních je stejně jako dálkových

Zatím dobře čitelný obraz průměrného řidiče se ovšem začne znejasňovat, když se pokusíme zjistit, kolik kilometrů celkem ročně najezdí.

V silně vyrovnaném poměru jsou totiž v průzkumu zastoupeni ti, co najezdí do 15 000, 20 000 i 30 000 kilometrů. Na každou z těchto vzdáleností připadá zhruba kolem dvaceti procent respondentů. A není bez zajímavosti, že řidičů řekněme „svátečních“ – těch, co ročně nenajezdí více než 5 000 kilometrů - je necelých pět procent. Což je shodou okolností zhruba tolik jako štrekařů, kterým ročně tachometr napočítá více než 50 000 kilometrů.

To už ovšem odbíháme od obecných průměrů a dostáváme se k oblastem, v nichž toho mají vzájemně více rozdílného než společného. Například? Jednou věcí je ochota řidičů zaplatit za své další auto v pořadí určitou sumu peněz, druhou pak reálná schopnost moci za něj zaplatit, tedy mít na něj stranou peníze. V říjnové čtenářské anketě padla rafinovaná otázka, vyvažující obě varianty. Její výsledek, odpověď, by ale kapitány evropského automobilového průmyslu nejspíš nepotěšil.

Pětina respondentů (20,5 procenta) si totiž netroufá vydat za nový vůz více než čtvrt milionu korun. Vlastně necelých jedenáct procent dotázaných vidí svůj strop finančních možností už u limitu 150 000 korun. A to není částka, za jakou by se dalo pořídit jakékoli nové auto.

Peníze na nové auto teď nejsou

Uvolnit ze svého rozpočtu sumu 350 000 na nákup vozu je schopno 16,8 procenta čtenářů a půl milionu by bylo schopno dát dohromady 33 procent z nich. Strop finančních možností sahající až k jednomu milionu korun si nad sebou staví 21 procent respondentů.

Do dvou milionů je schopno dosáhnout necelých 6 procent dotázaných. A zmínit musíme i 365 respondentů (3,4 procenta), kteří pak s neskrývaným optimismem uvádí, že jim na ceně nového vozu vůbec nesejde.

Kupní síla českých řidičů je tedy silně diverzifikovaná, a vzhledem k tomu, že v současnosti se cena nejlevnějších dostupných plnohodnotných elektrických aut na českém trhu vyšplhala na 779 000 korun a zatím neklesá, je elektromobil finančně nedostupnou záležitostí pro 70 procent z dotázaných.

To ve své holé podstatě názorně vystihují i odpovědi na otázku, zda by si dotázaní v dohledné době vybrali jako své další auto v pořadí elektromobil. Tři čtvrtiny, respektive 76,5 procenta, tuto možnost rovnou kategoricky zamítlo.

Jen 10,1 procenta – 1 103 respondentů – by tuto variantu hlouběji zvažovalo, pokud by se situace trochu změnila v jejich prospěch a někdo jim vyšel vstřícnou cenou elektromobilu naproti. K pevně rozhodnutým se ale zatím nepočítají. Verdikt pořídit si i teď jako svůj další vůz v pořadí elektromobil pak hájilo 14,3 procenta čtenářů.

Z datové analýzy pak jednoznačně vyplývá, že se víceméně kryjí s průnikem množin těch, „kteří na to mají“. Tedy těch, kteří si mohou dovolit investovat jeden až dva miliony do nákupu nového vozu. Tuto skupinu, zahrnující třetinový podíl všech respondentů, si budeme ještě několikrát připomínat.

Elektromobil na domácí jízdy

Ochota a současně schopnost zaplatit za elektromobil se mimo jiné odvíjí i od toho, zda by se stal nový elektromobil „hlavním“ a jediným autem v rodině. Hned 40 procent dotázaných by jej za takový rádo považovalo, zatímco 60 procent by si jej ponechalo jako „tu druhou“ variantu, určenou spíše jako vůz pro kratší domácí pojížďky, nákupy, rozvážení dětí do škol.

Určitou zajímavostí pak je, že v odpovědi tu častěji vyjadřovali ochotu mít elektromobil jako druhý, příruční vůz ti, jejichž prve navolený cenový strop neodpovídal ani pořízení nového vozu s konvenčním spalováním. I přes tento dialektický rozpor ale panovala mezi dotázanými silná shoda v tom, zda – kdyby na to přišlo – by si pořídili elektromobil nový, nebo ojetý.

Převaha 78,9 procenta dotázaných variantu s ojetinou zamítla. O elektromobil z autobazaru by se se zájmem přihlásilo jen 2 398 z respondentů z víc než deseti tisíc. Jinak byly s drtivou převahou poptávány jen elektromobily nové. Takto vyjádřená nedůvěra k ojetým elektromobilům rezonovala anketou jako nejjednoznačnější odpověď vůbec.

Jsme proti autům na baterky?

Náš průměrný český řidič tedy zatím na elektromobil spíš nemá, než má, ojetý by si skoro určitě nepořídil a vlastně by si dnes elektromobil raději nepořizoval vůbec. Znamená to tedy, že naši řidiči obecně elektromobilitě nefandí? Tak prosté to zjevně není.

Hned 4 733 (43,1 procenta) z dotázaných totiž věří, že se elektromobilita dokáže prosadit. A tuto optimistickou vizi ve vyrovnaném poměru sdílejí jak ti, kteří by si elektromobil chtěli koupit nebo koupi zvažují, tak i ti, co po elektromobilu a elektromobilitě sami neprahnou.

Mezi 6 259 respondenty, kteří svou nedůvěru v budoucnost elektrické mobility vyjádřili zápornou odpovědí, pak narazíme velmi často na řidiče, kteří o koupi elektromobilu přemýšlejí. Anebo řečeno trochu jinak – i ti, kteří elektromobilitě osobně nefandí, jsou ochotní uvěřit tomu, že se tento model prosadí. A ti, kteří by si vůz na baterky rádi pořídili, nejsou bezvýhradně přesvědčeni o tom, že se elektromobilita dokáže prosadit. Češi se tedy vůči elektromobilitě vyloženě nevymezují a jejich nesouhlas s ní většinou pramení z jiných okolností.

Pro ochotu řidičů pořídit si jako svůj následující vůz elektromobil jsou tedy pravděpodobně podstatné jiné náležitosti. Může být, že určujícím faktorem je možnost dobíjení.

Kdo si to může dovolit?

Těsně k polovině, přesněji 49,1 procenta řidičů tuto možnost doma nemá, zatímco 50,9 procenta doma nabíjet může. Vlastní garáží nebo parkovacím stáním disponuje 65 procent dotázaných, ale 78 procent respondentů nemá možnost dobíjet auto v zaměstnání.

Ze srovnání plyne, že elektromobil chtějí spíše ti, kteří garáž a podmínky k dobíjení doma mají. A největší inklinaci k elektromobilitě zatím vykazují ti, kteří mají vlastní garáž a mohou dobíjet doma i v práci.

Jsou to „ti, kteří na to mají“. Řidiči, které jsme zmínili prve. Ti, kteří si mohou dovolit významnější investice do svého dalšího vozu. Z nich se také nejčastěji rekrutují ti, kteří by si elektromobil pořídili jako svůj druhý vůz, pro kratší domácí pojížďky.

Ne nutně, ale s významnou četností jde současně o řidiče, kteří jezdí hodně a často – jejich denní pojížďky se počítají až do 500 kilometrů – a téměř výhradně jezdí po dálnicích. Na „ty, kteří na to mají“ pak nevyhnutelně narazíme ještě jednou. A to u odpovědí na otázku, kolik by byli ochotni připlatit za rozdíl ceny mezi elektromobilem oproti klasickému spalovacímu vozu.

Jak se dá odtušit, lidé neplánující si elektrický vůz pořídit, pochopitelně nic navíc doplácet nechtějí (60,3 procenta). Trochu, něco málo do deseti procent ceny, by bylo ochotno složit navíc 23,1 procenta dotázaných. O pětinu dražší vůz než spalovák by za přijatelný shledalo 12,2 procenta dotázaných. A pak jsou tu ti šťastnější, movitější. Pro ty cena nehraje roli a byli by schopni připlatit „cokoli“.

Jednou by to třeba šlo

Ankety mohou být náchylné k nejrůznějším zkreslením a jejich závěry nemusí být vždy jednoznačné. Ani tato není jiná. Poukazuje například na to, že elektromobilita má v Česku poměrně širokou podporu a může se opřít i o neprůměrné řidiče. Takové, kteří například jezdí nebývale dlouhé denní trasy, i sváteční řidiče; závodníky balancující na hraně předpisů i ty, kteří nikdy nesedí v autě sami a rozvážejí další čtyři pasažéry.

Odpor či jakási nechuť k elektromobilitě podle vyhodnocení ankety pramení spíše z praktických náležitostí: toho, že chybí možnost dobíjet elektromobil, ať už doma nebo v práci. Z nedůvěry v provoz elektromobilu při střednědlouhých cestách a dlouhých pojížďkách mimo všední plán. A pak asi nejsilněji pramení z momentální finanční nedostupnosti elektromobilů.

Možnost pořídit si elektromobil je „průměrnému“ českému řidiči zatím vzdálená. Je ochoten uvěřit tomu, že elektromobilita se snad jednou dokáže prosadit, a dokáže si i představit, že se stane vlastníkem vozu na baterky. Ale zatím si nic takového dovolit nemůže, a proto o koupi elektromobilu zatím moc nepřemýšlí. Čeští řidiči tedy nezpochybňují budoucnost masové elektromobilizace, ale raději si ještě počkají, než opravdu nastane.