Ženy dosáhly na poli boje o rovná práva a příležitosti za posledních sto let značných úspěchů. Pronikají i do tradičně ryze mužských oborů i vlád ve státech po celém světě. Jsou vzdělanější a vydělávají více peněz než před 50 lety. Přesto od 70. let minulého století reportují evropské i americké ženy stále nižší míru subjektivního štěstí. Co je drží v kleštích?

Na tento „paradox upadajícího ženského štěstí“ upozornili ekonomové Betsey Stevensonová a Justin Wolfers již v roce 2005 a samozřejmě se začali pídit po jeho příčinách. Logicky se nabízí odpověď, že toho mají prostě moc.

Nejen, že se mohou realizovat v pracovním a veřejném životě, z čehož ve výsledku těží celá společnost, ale stále na jejich bedrech leží většina péče o domácnost a děti. Po příchodu domů je stále čeká druhá směna a jsou vyčerpané a naštvané.

Jenže ani tento fakt záhadu ženského štěstí úplně nevysvětluje, protože při pohledu na jednotlivé evropské země vykazuje nedostatky. Například Švédky se cítí mizerněji než Řekyně, přestože méně než 35 % švédských žen vykonává tři čtvrtiny objemu domácích prací, zatímco v Řecku to je celých 81 % žen.

Paradox je tak zřejmě zakopán v očekáváních, která do genderové rovnosti (nejen) Švédky vkládají, a která se jim nedaří naplnit. Ze stránek časopisů pro ženy na nás neustále shlížejí usměvavé celebrity, matky a úspěšné ženy, které se snaží všechny kolem sebe přesvědčit, že je možné mít všechno najednou a která z nás to nezvládá s lehkostí a grácií, tak zkrátka selhává.

Lídryně? Ano, ale hlavně matka. Tento toxický a nebezpečný mýtus je narativem platným i v 21. století. A stále se používá jako zbraň zejména vůči pracujícím matkám. Když v lednu 2023 oznámila novozélandská premiérka Jacinda Ardernová, že další funkční období už svou roli plnit nebude, vytáhla i britská BBC otázku, jestli ženy mohou mít všechno a vydala článek o jejím životě jakožto pracující matky malého dítěte.

Zabývala by se stejným tématem i v případě, že by na Zélandu rezignoval nejmladší předseda vlády, který zemi úspěšně provedl pandemií, tragickými následky teroristického útoku a sopečné erupce zároveň? Zkuste si odpovědět sami. BBC sexistický titulek stáhla po naštvaných reakcích veřejnosti.

A kdo za to může? Prý feministky, které přece ženám nakukaly, že mohou mít všechno – uspokojivou kariéru, milujícího partnera, vymydlené a šťastné děti, smysluplně trávený volný čas a přátele. A většina z nás něco z toho nemá.

„Feministické skupiny rády předstírají, že ženy mohou mít všechno bez toho, aby obětovaly svůj čas s rodinou,“ píše Carrie L. Lukasová, ředitelka Nezávislého ženského fóra (IWF) ve své „politicky nekorektní“ knize o feminismu z roku 2006. Jenže myšlenka na to „mít všechno“ vůbec není feministickou mantrou.

Všechno? A kde jsou děti? A kde se tedy vzala? Zapátráme-li v historii, zjistíme, že ji stvořili marketéři cílící na „osvobozené“ zákaznice na podpatcích před 40 lety. Tehdy vydala zasloužilá editorka amerického Cosmopolitanu svou knihu Having It All, tedy Jak mít všechno. Její podtitul: Lásku, úspěch, sex a peníze ovšem nezní feministicky ani trochu a o tom, že by v ženském životě hrály nějakou roli děti, se v ní nepíše vůbec.

Své o tom, zda je možné „mít všechno“, ví i Anne-Marie Slaughterová, žena, která se v roce 2011 dobrovolně vzdala své těžce vydřené pozice v Bílém domě, kde sloužila jako první žena v historii ve funkci ředitelky politického plánování Spojených států, zatímco dětství jejích synů utíkalo v Kalifornii nenávratně pryč.

Podle ní by i dnes aktuální „mít všechno“ znělo méně směšně, kdyby se vlády nejen Spojených států více staraly o podporu pracujících rodičů. V článku, který o stále přežívajícím mýtu napsala pro magazín The Atlantic v roce 2012 vzpomínala, jak jí mladší ženy chodily děkovat za to, že jim nikdy nedávala „další hloupou přednášku na toto téma.“ Mýtus přesto žije dál.

Feminismus v Platónově jeskyni. Feminismus není o tom, že budeme mít všechno, ale o svobodě si vybrat. Někde cestou k osvobození ženy jsme sedli na lep marketérům a uvěřili, že taková žena musí všechno zvládat perfektně, a ještě u toho skvěle vypadat, cítit se šťastně a rozdávat úsměvy. Místo svobody a stále většího množství příležitostí jsme ženám jen zvýšili laťku. A to několikrát oproti mužům.

„Prosím, přestaňme už mluvit o mít všechno a začněme mluvit o dělat všechno.

To je skutečná výzva, které čelíme,“ píše americká senátorka Kirsten Gillibrandová ve své biografii, kde toxickou frázi nazývá „zcela absurdním rámcem.“

Snahy připisovat myšlenku „mít všechno“ ženskému hnutí, které ženy zradilo, se vracejí pravidelně. Toto falešné obvinění ze zrady má jediný účel: odvrátit pozornost žen od toho, aby kladly nějaké požadavky na společnost. A aby se cítily provinile, pokud se rozhodnou pro cokoliv. Rodinu, či bezdětnost, domácnost, nebo kariéru. A neférové útoky na rodinný status veřejně činných matek, které tvoří a mění světovou politiku či překonávají genderové bariéry, jsou důkazem, že se to stále ještě daří.